Soukromé krajiny duše
Není duše v umění zakázaným slovem?
Původním záměrem této výstavy mělo být představení několika generací různých umělců, druhů uměleckého vyjádření a upřený fokus na díla v jejich postavení v novém, hledajícím se prostoru. Spojení herectví (skrz vystavované loutky F. Vítka a V. Říčařové), ale nikoliv v jeho dynamické, pomíjivé poloze, nýbrž ve statičnosti po či před představením – dychtivost už už loutky vzít a rozhýbat je neukojena, tyto se staly exponáty, posmutnělými a odtrženými od svého původního účelu (ale neztrácí naději! jak uvidíme níže). Drobné polaroidové snímky (T. Varhol) rozšířené do poloplakátové podoby lze srovnat s jejich původní velikostí a projít kolem obojích a skoro se dotknout rozdílů. Bílá alej psích hlav a jejich dušiček (P. Nikl), beztvarých dvojenců zobrazených na týchž plátnech, kdy s přibývajícím světlem jsou stále zřetelnější tmavé kontury PSÍ. A linorytové výjevy (R. Cziroková), podobné spíše ilustracím z knihy neznámého jazyka a jakési strašlivé pravdy, posunuté už za náš svět. Původní záměr měl být – čtyři malé výstavy v jedné, spojené...
Co však spojuje všechny umělce na této výstavě?
Všechny – nic.
Mezi jednotlivci jsou podobnosti patrné – pan Vítek a paní Říčařová a Petr Nikl jsou kolegové divadelníci, propojení s divadlem Archa, blízcí hravostí, vtipem, legrací. Teri Varhol a Renata Cziroková se obě zahalují do říz symbolismu, navracejí se v zobrazovaných gestech k archetypálním zobrazením přírodního (Teri přetváří tělo v latexu do vlastní temnoty, na níž mohou zářit stříbřitá vyobrazení měsíce, hvězd a symbolů redukovaných na nejelementárnější obrazce; Renata nedělá z člověka černou plochu pro působení symbolů, ale nechává je působit mimo a nad lidské, s člověkem spíše trpěným okolní přírodou, člověkem působícím utrpení). Petr Nikl a Renata Cziroková oba využívají nečekané materiály (v netradičním spojení kombinovaných technik). A tak dále, drobností je nemálo, ale jedno spojující téma vycházejí z umělců samotných chybí.
Bylo tedy třeba poupravit záměr výstavy – a nechat každou část působit více samostatně, se spojujícím prvkem v lehkém dotýkání se na obrazných hranách (v již zmíněných podobnostech) i hranách fyzických (v jejich prostorovém pojetí). Z krajiny duše, kterou měla výstava být, se staly soukromé krajiny – v dvojitém smyslu soukromosti, jakožto výsostných prostorů pro samotná díla (tedy v soukromí tvorby jednotlivých autorů), i pro soukromé rozjímání diváků, kteří mohou přecházet mezi částmi věnovanými jednotlivým autorům. Každá zeď (a jedna místnost) je tedy krajinou pro každého jednoho umělce, a vzhledem k uzavřenosti jednotlivých sérií (lehce narušených akryly R. Czirokové a eklektickým výběrem loutek, ale o tom též níže) má být dosaženo jisté prostorové uzavřenosti. Jen duše, třetí element vystavovaného, vše říkající a vše prostupující (a zároveň občas tak málo říkající), zůstává.
Buďme konkrétnější a vstupme do přítomného času.
Po levé straně je malá scéna, studio pro zmatené, nešťastné loutky Františka Vítka, které se musí stát vodiči své vlastní hry, jež se píše, zatímco se díváme. Scénář není dopsán a Don Quijote, rytíř vytáhlých proporcí, Smrťák, nejistý uvaděč (dříve Krejčík ze hry Krejčík, švec a kašpárek, která měla být uvedena, leč nakonec došlo jen k předpremiéře), pan Havran a Démon, alter ergo svého nepřítomného bratra Krysaře, neví, co a jak dál. V jejich křeči je divákův pohled nepodporuje, jen utvrzuje, a rezignovanost loutek je dovršena textem divadelní hry, který se bude psát a hrát po celou dobu trvání výstavy. Každý týden další scéna, a nakonec třeba i (?) naděje. Loutky jsou propojeny nejen osobou svého stvořitele, ale též směřováním k možnosti vlastního oživení. Ztracenost ještě nemusí být zatracení.
Odtrhujeme se od posmutnělého výjevu a postupujeme doprava, ke zvětšeným reprodukcím série Lunatrix od Teri Varhol. Použití latexu na fotografiích nepůsobí lascivně, temnota materiálu je podobná černému, blahému nic podvědomí, na kterém se odráží měsíční záře implicitně daná předmětům, doplňkům a konstelacím, v nichž na první pohled postava zaniká a vyjevuje se jako pozadí, nikoliv centrální bod výjevu. Na rozdíl od dominy (čili dominatrix) je její stín skrytý, nevýrazný, ničemu nevládnoucí; jsou to symboly zvířat, nebeských těles a spojení, na těch záleží.
Druhá část Terina díla, zbylé snímky ze série, tentokrát v polaroidovém formátu, hledí z protější krátké stěny na ústřední sloup celé galerie – a portrét Marie se zahalenou tváří, se svatým symbolem pouště na krku. Temné bytosti bez očí, uzavřené ve svém světě tmy, otevírají novou krajinu lidského a animálního; mezi nimi visí linoryty Renaty Czirokové v odstínech černé, modré, rudé a fialové. Temnota zde není explicitní, jako je tomu u Lunatrix, ale vnitřně podmíněná naznačenými situacemi. Zvířecí je v konfliktu s lidským, na některých místech vítězí krvavé pohledy člověka, jinde se nad malými, nahými bytůstkami tyčí ptačí titáni kiwi, připomínka teprve nedávného vzedmutí člověka z prachu a epoch daleko před pouhou myšlenkou na to, čím jsme ve vizi R. Czirokové nyní.
Za rohem je poslední obraz Renaty Czirokové. Skutečně skutečná noční můra, přilepená na vrchní části tváře dívčí duše, sama prožívá svou noční můru nad hlavou (ze dvou přelepených rybích ploutví). Tmy rozhání světlá série PSI Petra Nikla. Xeroxový pigment, líh, rýžový papír nakašírovaný na plátně – a na nich psi a jejich vlčí dušičky. Čtyři obrazy vždy zobrazují po dvou psích hlavách, a čím více se divák blíží konci prohlídky, tím jasněji psí nabírají tvary. Z abstraktnějších otisků „pocitu“ psa se stávají konkrétní, skoro až rozpoznatelná plemena – ale každý pes má svůj divoký protějšek, pevně vedle sebe, na nerozpojném bílém plátně, které svědomitě střeží. Nedůvěřivě pozorují, jak kolem něj procházíme tam a zpět, a jejich úsměv už je tušením tesáků. Na závěr se zbývá ptát – pokud jsou ve světle obrazy bílé a duše psů černé, byly by v úplné tmě jejich duše bílé?
O umělcích
O umělcích je těžko povědět něco nového a objevného, zvláště tehdy, může-li za ně hovořit dílo.
František Vítek (1929) a Věra Říčařová (1936), loutkáři a herci, udržovatelé české loutkářské tradice (a tedy i udržovatelé nás). Pan Vítek vyřezal všechny ukázané loutky.
Petr Nikl (1960), výtvarník, spisovatel, herec, performer, hudebník. Na této výstavě je majitelem PSŮ, vytvořených kombinovanou technikou popsanou výše.
Teri Varhol (1986), fotografka pracující též s videem a filmem, nyní převážně ve Velké Británii. Vytvořila polaroidovou sérii Lunatrix.
Renata Cziroková (1992), malířka a experimentátorka s materiálem. Krom linorytů z jejího pobytu na Novém Zélandu je autorkou akrylu Sabina Maria a kombinované techniky rytého sololitu, rybí ploutve, můry a epoxidu pod názvem Dušička.
Architekti výstavy: Petra Fraňková, Daniel Slabík
Zvláštní poděkování: Jakub Šupka, David Lipovský, Jaroslav Blecha
Kurátor: Jiří Riessler
Kukla
Krátké představení pro vaše pobavení, od loutek pro loutkáře. Čili Josefe!
Postavy:
Don Quijote
Alter ego Krysařovo, Démon
Nejistý uvaděč Krejčík
Pan Havran
Smrťák
První scéna
(malá místnost potažená černým suknem, s improvizovaným pódiem a dřevěnou, pečlivě vyřezávanou a už lehce zašlou a potlučenou zdí. Postavy posedávají okolo, strnulé, dlouho je ticho. Nikdo nechce promluvit )
Krejčík: Tak pánové. Přátelé. Kolegové, chce se říct. Něco bychom… snad měli už udělat.
Smrťák: S čím. Prosímtě s čím. Seď. Lež. Nebo drkotej zuby, já si třeba drkotám a jsem nadmíru spokojený.
Don Quijote: (podrážděně) A proč drkotáš, místo abys vstal?
Smrťák: Doutníček bych si dal. A nikdo mi ho nedal, proto drkotám.
Don Quijote: Tak vstaň, vstaň a choď! Bestie, co jsi k nám přišel do souboru, jen si stěžujeme, poleháváme, nic neděláme…
Alter ego: (potichoučku) Drkotáme…
Don Quijote: Drkotáme, tedy ne, ty drkotáš, my si čteme scénář za scénářem.
Krejčík: No pánové, ano, čteme, tak že bychom jeden třeba už…
Smrťák: A co bys hrál? Co nás pět tak může hrát? Co? Zmoudření Dona Quijota, to by se ti hrálo.
Don Quijote: To by se hrálo! To bych moc dobře věděl, ty hříšníku, kriminálníku, ty…
Alter ego: (potichoučku) Kremrole…
Don Quijote: Kremrole, ale ne, ne, to jsem nechtěl říct.
Smrťák: (směje se, jak to tak lebky dělávají) Zabalil bych se a byl krémem v těstě. Krém zarolovaný, kremrolelé, hehe.
Krejčík: (k Alter egu) Krysaři, příteli, vypadáš jinak. Tuze jinak.
Smrťák: Pořád stejný vtipálek je to.
Don Quijote: No právě, ty nádhero. Krysař a žertovat?
Alter ego: Já nežertuji. Neumím to. Chci hrát.
Krejčík: (vesele) Všichni chceme hrát! Moc by se nám chtělo, ano ano, mám před sebou teď scénář, Piškanderdulá, spousta dialogů, velká spousta dialogů, pomýšlel jsem si na Smrťáka, že by mohl, inu, v hlavní roli...
Alter ego: Na píšťalu. Chtěl bych hrát na píšťalu.
Don Quijote: A kde ji máš?
Alter ego: Vy jste moje píšťala. A já hraju. Krásně hraju.
(dlouhé ticho)
Havran: Krrásně. Krrásně.
Krejčík: (pomalu) Tak zkusíme něco jiného. To nevadí, máme spoustu her… krásných her…
Havran: Krrásných herr! Krrásný Herr!
Don Quijote: Nejsem rozčílený, Smrťáku, na tebe nejsem. Ale dřív to bylo jiné. Bylo to jiné, neříkejte, že nebylo. Byl jsem si jistý v řeči i v pohybu, rytířskost vedla mou ruku, na pomoc bližního nikdy jsem neváhal vyjet, a teď, zavřený v šatně, bez koně a bez cíle, vás, stejně ubohé, okřikuji a kárám, jako kdybych sám nikdy nezakolísal v mravnosti, počestnosti a duchovní síle.
Smrťák: Pro mě se nic nemění. Ležím. Sedím. Viržínko by to ale chtělo, že, chtělo chtělo.
Krejčík: (potichoučku) Vybereme hru. Nějakou určitě vybereme…
Havran: Hrru! Hrru!