Maškarády a masky v díle skupiny SOLITÉR

ANKAmall se rozlomilo,
a z praskliny skrz celou Anatolii
vystoupila má kamenná tvář,
hříšně na odiv nebi i lidem.
A rodina mě poznávala, a přátelé
mě poznávali. Nebylo zbytí. Nyní
jen zlatá maska nelidského skryje mou tvář.
-Cem Karataş-

Většina výstav si klade za cíl pobavit, ukázat, povzbudit či poučit. Podmínkou těchto činností (a nemálo dalších jako je TOUHA po ZLATU a SLÁVĚ) je vy-stavit, vyjasnit, přenést na světlo, doslovně i přeneseně, umění či umělce. Výstava tato se rozhodla jít cestou opačnou.

Zlatá maska… skrývá, ukrývá, a to jak část výstavy (jak si dále ukážeme, jeden z obrazů je decentně zčásti přikryt a odpočívá v šerosvitu), tak informace o ní. Čas vyhrazený na zhlédnutí obrazů, poučení se o umělcích a kontemplaci je krátký. I proto je základní text krátký.

CO JE VYSTAVENO?

Tématem výstavy jsou masky. Masky jako fyzické objekty, masky jako sociální situace, ve kterých bez nich nelze vyjít mezi ostatní, masky jako skrývání smyslu, který by nás pobouřil, znechutil, nebyl by pochopen. Masky jako herecké náčiní (vzpomeňme antické divadlo a masky postav, býků, bohů, vzpomeňme divadlo Nó), a masky jako objekty směšnosti, radosti – pro děti i pro nás, ve chvílích, kdy smích uvolněný směšností věci, člověka či momentu se prodere ven, upřímný a náš.

Cílem výstavy je cokoliv, co vás zaujme a alespoň trochu, alespoň na chvíli promění. Pobavily vás názvy děl? Skvělé! Našli jste chybu v textech a získali zasloužený pocit zadostiučinění? Perfektní! Při pomalém korzování kolem obrazů a grafik jste se ztratili v myšlenkách nesouvisejících s uměním? Samozřejmě!

Konkrétněji, na výstavě lze vidět (a občas i najít) lepty, některé kolorované, kresby uhlem, malby olejem i malby akrylem. Více technik lépe postihuje záběr více umělců.

KDO VYSTAVUJE?

Výstava je kolektivně-individuální. Ačkoliv naši vystavující jsou neformálními členy ještě neformálnějšího uskupení (sic!) SOLITÉR, založeného létá páně kdovíkdy, jsou zároveň individuálními umělci, jednajícími v intencích svého estetického prožitku, technického rukopisu a myšlenek.

Petra Fraňková (1995), grafička, ilustrátorka, malířka. V rámci výstavy jsou její díla z masek/s maskami nejblíže pojetí maskování jakožto skrytí, navrácení posvátna do občas až příliš profánních uměleckých instalací, ignorujících či rovnou zavrhujících ducha a duchovnost. Na výstavě je prezentována třemi formami.

Grafikou, konkrétně leptem (technika, při které je zrcadlově obrácená kresba na kovové matrici následně vyleptána kyselinou a obtisknuta na papír). Tyto naleznete na centrálním galerijním sloupu a na rozmezí dalších děl na vyvýšené stěně, přičemž jsou z větší části černobílé (Sphinx, Abbatyssa), některé (Chaitya’Lama) barevné. Motiv sfingy, opulentní výjev souznící s pohledem Odilona Redona, z českých umělců třeba Františka Koblihy, byl zvolen pro plakát celé výstavy. Černobílá maska chimérického stvoření, ani lva, ani člověka, může být klidně i – zlatá.

Uhlem, a to na pandánu (dvou obrazech doplňujících svůj protějšek) v rohu, kdy pohledy zobrazených jsou koketně obráceny ke vchodu a k očím divákovým. Pan Šídlo a Paní La Mourre jsou součástí Petřina přístupu k tvorbě, které má nést nejen poselství, ale též (hlavně) příběh, proto jsou oba uhly doplněny krátkými vyprávěními.

Olejomalbou, dvěma sesterskými obrazy (L’Opera della Falena, Emblém), z nichž první jmenovaný je odkazem k sepulkrální (náhrobní) architektuře a výzdobě (vyobrazení osoby, dekorace odkazující k životu a živému, tedy list kapradiny nad hlavou vyobrazené, záhrobní text po stranách plátna). Jelikož prvními doloženými sochami v historii lidstva jsou pravděpodobně posmrtné masky, jež měly zachytit podobu zemřelého a rozkládajícího se milovaného, byl tento makabrózní motiv více než vhodný pro záměr celé výstavy. Emblém může být chápán jako posmrtná maska na druhou, nikoliv vyobrazující osobu za života, ale spíše jako nová tvář, kteroužto si nositel nasadí až po svém skonu.

Matěj Komínek (1998), pedagog, fotograf, malíř. V jeho díle je maska reprezentantem sociálních situací a teatrality, zároveň ukázkou moderní doby (Kuřárna, Kuřárna II), jakož i návratem k divokosti emocí a jejich skrytím pod emblematickou maskou, půjčenou přímo z nejmenovaného zlínského divadla (obrazy Maska I, Maska II, Maska IV, Maska V). Pro zvýšení energického účinu na oko diváka a intenzity prožívaných situací (ač v případě masek spíše statických) zvolil autor akrylové barvy.

Malinko bokem, ač opticky ve středu výstavní plochy, stojí jeho maloformátový obraz Halivůd, od něhož se další obrazy rozbíhají do obou stran v chaotické harmonizaci. Figura na Halivůdu nemá jasně znázorněnou tvář (a vzhledem k rozpoznatelnosti obličejů na ostatních malbách lze snadno dovodit autorův záměr), je zde volnou plochou pro nasazení masek, rozbíhajících se po levici i pravici obrazu. Jedovatá zeleň i znepokojivá žluť (zlatá maska?), ovšem na maskách konkrétních (zvířecích) stvoření jsou jistým přechodovým rituálem, od tabula rasa obličeje čekajícího na svou sociální masku přes zvířeckost, divokost (mladých let, intenzity nových prožitků, vstupu do společnosti). Následují z obou stran větší formáty, oba se sociálními interakcemi mezi vícero osobami. Právě zde dochází k posunu, masky původní beztvářné ženy se stávají její přirozenou součástí a dovolují ji stát se součástí společnosti, individuální i stejné, jako všichni ostatní.

Na konci obou stran visí abstraktněji pojaté masky, z pohledu diváka z levé strany je to množství panenek na klobouku, výraz mnohosti figur a rolí schovaných pod jedinou maskou, jedinou tváří. Na straně pravé podivné zvíře s vyplazeným jazykem, jež lze snadno zaměnit za křiklavou kravatu (a maska zvířete má zřejmě nejblíže ke krávě). Domestikace osoby ve smyslu zvířecím i sociálním (kravata je sice divoká, leč stále je pro nositele závazkem a sociální oprátkou) zde dosahuje intenzity, která je většině z nás více než blízká.

Pavel Preisner (1970), malíř, básník, kulturní teoretik (a pedagog). Pavel (kterého štve dělení malíře a básníka, oboje je mu poesií, v případě maleb poesií ve skvrnách) pojal výstavu jako možnost připravit celou novou sérii svých slavných obrazů Bez názvu, do nichž si každý snadno může promítnout své sny i noční můry, ale hlavně si ponechat volné interpretační pole. Pro potřeby krátkého listu zobrazených děl a jejich identifikaci jsme si dovolili jim přiřadit jména, ale tato jsou už naší vlastní interpretací, o nic méně zaujatou či přesnější, než je interpretace Vaše.

Na zde vystavené obrazy se lze dívat prismatem barevnosti; od vchodu do galerie dominuje modrá barva, od temně modré po světlejší. Sloni duní, snové, leč konkretizující vyobrazení sloních hlav, připomínajících duté masky, jde přes Odraz v modré, koketující už naopak s teplými barvami hadů (zde je vtip dvojí, hadi jakožto výraz chtonických čili podzemních sil vystupují ze všech stran, včetně nebes). Co vypadá jako surreálná jelení maska je znovu odraženo na vodní ploše v dolní části odrazu, jež vůbec není přesným odrazem horní části. Naopak, výjev spodní, připomínající více světlou modrou v oblasti očí masku s jejími dutými otvory pro oči, je veselejší variantou plačícího výjevu shora. Odražené se zde nestává odrážejícím, a tento abstraktní závěr nás dovádí k dalšímu obrazu – geometrizujícímu výjevu hrajícího si s okrem, žlutí a jejími přechody do modré. Geometrické těleso si zde, pro zlidštění a vyvolání emocionální reakce, půjčuje lidský obličej (nazvěme si výjev pro přitakání jeho ironické kvalitě Jehlan za zubaře platit nebude). Modrá část zdi je zakončena první části diptychu s vyobrazením srdce-jahody (Infarkt fragarie), jejíž červená sestřička (Šelest na jahodě) je na zdi druhé. Modrou a červenou část odděluje výklenek s Petřiným pandánem, aby oči unavené barvami mohly spočinout.

Zeď světlých tónů po rudé srdeční jahodě zabírá nazlátlá maska (podobná soví hlavě, říkejme jí Sovohlav), s dlouhým nosem, což vzhledem k hravosti ostatních obrazů může být klidně odkaz k lháři s dlouhým nosem, zde v přechodu se sytě oranžovým pozadím do temnějších částí na vrchní a spodní části obrazu. Zajímavý je barevný přechod u stínu, kdy odrazem světlého okolí masky a tmavého pozadí vzniká stín zelený (temně modrá a nažloutlá smíchaná do odstínu zelené). Vše zakončuje explicitní rudý plod s jakousi odchlíplou škraboškou (Třešnička bez dortu), trůnící nad modrou a oranžovou částí obrazu a symbolicky uzavírající tuto barevnou odbočku. Divák holdující literatuře by si mohl vzpomenout na Poeovu Masku rudé smrti, zde ovocnou a sugestivně se culící.

JAK MÁM K VÝSTAVĚ PŘISTUPOVAT? KUDY JÍT A PROČ?

Můžete zvolit jakoukoliv trasu, my si dovolíme Vám ukázat čtyři možné cesty.

Cesta barevnosti vede od diptychu modrých a červených odstínů Pavla Preisnera přes akrylovou radostnost Matěje Komínka až po povětšinou černobílá, nebo alespoň spoře osvětlená díla Petry Fraňkové.

Cesta témat

Masky sociální najdete u Matěje. Masky posmrtné u Petry. Masky metafyzické u Pavla. Masky jako objekty u všech tří.

Cesta textu

Druhý plán výstavy je literární. Petra jako ilustrátorka, Pavel jako autor, Matěj jako dítě divadla, všichni tři jsou spjatí a srostlí s textovostí. I proto jsme v prostoru na různých místech rozmístili texty pro Vaše pobavení (netroufáme si napsat poučení).

Cesta tajemství

Výstava může být nahlížena ve třech, potažmo čtyřech, prostupných celcích:

Ve svém prostoru pro pohyb, pro exklamaci, hříčky a radostnění ve volném prostoru mezi knihovnou a Matějovou stěnou. Zde lze křičet, hrát, kývat se, rozjímat nad textem i nad obrazem.

Ve svém prostoru pro meta i patafyzično v barevných rozích Pavlových (doplněných tvrdým, jasným příběhem Petřiným, kterýžto se vine celou galerií). Zde je třeba mít oči otevřené, přicházet blíž a dál, nechat si osvětlit oba rohy, nebo je naopak ztmavit. Být pohlcen barvou a barvu očima pohlcovat.

A nakonec v prostoru pro rozjímání, pro posvátno. V uzavřené místnosti vedle vchodu do galerie, kde pomalu vadne růže a Petřina malba vytváří artificiální svatyni pro klidný, nerušený pohled a rozjímání. Nebo umělou hrobku, pro stejnou činnost.

A mezi těmito třemi prostory, v cestě utajené, je čtvrtý komponent, jedno až tři oči v hlavách vnímatele, kterého tímto zveme na prohlídku a vyzýváme k oponování, k nápadům, ke zkoušení textů a k vychutnávání obrazů.

MOHU NAJÍT DELŠÍ TEXTY? JÍT PO CESTĚ K TAJEMSTVÍ?

Texty a studie k výstavě najdete všude po galerii. Pokud byste se chtěli dozvědět více o autorech, doporučujeme články Pavla Preisnera o současném umění (např. v Prostoru Zlín) či jeho knihy (Haiku, Budem nudit, Srst smrku…). Petra vydala v nakladatelství Malvern již dvě knihy (Oneiroboros a Alchymisté bez víček), které můžete obě zakoupit v naší galerii, nebo se obrátit přímo na autorku.